druhá dovolená v Jugoslávii. kremšnita tour 2020.

rok se sešel s rokem. přišlo léto. nastal čas dovolených. březnová Malta se nekonala, kvůli Coroně zrušili lety. červnový USA se nekonalo, kvůli Coroně zrušili lety. a co se třítýdenní dovčou?! zhruba druhou půlku května jsme řešili, co teda. dovolený na balkoně neschvaluju. Heilbronn jako fakt není dovolenková destinace. já tam jenom žiju, protože tam shodou okolností pracuju. vlaječkovali jsme si zajímavá místa v Německu a zkoumali, jaký omezení jsou v platnosti v jednotlivejch spolkovejch zemích. no nic moc.

a pak Chorvatsko otevřelo hranice. seděli jsme ve čtvrtek večer před prvním dovolenkovým víkendem v nejlepším craft beer podniku ve městě, když do placu padla šnapsidee hodit bobek na Dojčland a radši vyrazit na Jadran. hranice otevřený, Rakušáci tě pustěj, pokud máš dost natankováno, stejně tak Slovinci a Chorvati budou mít radost. vyplnit online formulář, natankovat plnou a v sobotu tradá. s sebou nedojedený zásoby jídla, udělat pá pá kvásku v ledničce a utřít slzu v očekávání, že do návratu nepřežije. (spoiler: vstal z mrtvých!). přenocovat v prázdným Pasově a v neděli do Záhřebu za hřebem hor. dvě noci v jediným ubytku, který jsme rezervovali předem. kromě pár důchodců v potravinách a dalších spoluturistů neměl nikdo masku. čím víc na jih jsme se dostali, tím normálnějším se stávalo podávání si ruky na přívítanou.

první kremšnita v městečku Samobor, odkud prý ta tradiční chorvatská pochází. večeře s kolegou, kterej tráví karanténu v domovině, byť zaměstnaneckej poměr má samozřejmě v Dojčlandu. chytrej kluk. pizza s přídavkem kukuřičný mouky, slavonskej salám kulen a první (a rozhodně ne poslední) graševina. du?e hlavního města daleko víc trpící následky hmatatelného zemětřesení před dvěma měsíci, ne? imaginárním virem. a co dál? tři tejdny času a relativně nevelkej stát. toho času všude na pobřeží deštivo. odkud že byl ten salám? Slavonie? východní Chorvatsko? je tam vůbec něco k vidění? jo, je.

Slavonské rapsódie.

do slavonské metropole Osijek vede dálnice, po který tam člověk dojede asi za dvě hodiny. ale taky tam vede podél severní slovinsko-maďarský hranice okreska, po který tam člověk dojede asi tak za půl dne. zvolili jsme cestu papriky a jeli podél řeky Drávy mezi kukuřičnými a jinak obilnými poli směrem na východ. kolem města, odkud pochází Po-Dravka. přes vesnice s plotama i bez nich, s polorozbořenejma domama i s opulentníma skorozámečkama. útočiště jsme našli v obci severně od Drávy a západně od Dunaje v regionu Baranja, který má dost maďarský ráz a kde se hodně pěstuje víno. v regionu, ve kterým jsou dodnes patrný jizvy po válce v Jugoslávii v devadesátkách. znovu se ve mě probudila IMS girl, takže jsem během pobytu na východě přečetla snad celou wikipedii, abych si doplnila vzdělání, co se vlastně dělo de facto pár stovek kilometrů ode mě v době, kdy jsem tak akorát tahala kačera. Osijek. Vukovar. a další.

historie dýchá. bitva u Moháče se odehrála jen pár kilometrů severně za maďarskou hranicí. vukovarská fabrika na boty Borovo jsou původní Baťovy závody. ale taky skvělý víno, obilná sýpka Chorvatska, chov Lipicánů, Strossmayer, fantastická osijecká secese a majestátní Dunaj.

začátek míjení národních parků. zpátky na západ podél jižní hranice s Bosnou. ve Slavonskim Brodě koukání přes řeku Sávu, přes státní hranice, přes hranice EU. všude skvělý kafe, ať už turecký ve Slavonii, nebo espresso v Dalmácii nebo na Istrii.

Intermezzo: Plitvička jezera.

Jedinej národní park, kterej jsme nevynechali. a dovnitř jsme šli rovnou dvakrát. lístky se slevou míněnou pro místní, platnou do konce června. asi něco jako winter menu v některejch restauracích, kde najedou měli čevapi za 35 kun namísto ryby z grillu za 250. první den pršelo a jen se lilo, takže jsme jezera měli v podstatě pro sebe. pokladi na stříbrném jezeře. druhý den byla sobota, vysvitlo sluníčko a túristi vyrazili na procházku. pořád ale byla túra kolem jezer vysloveně příjemná. žádnej had lidí, kterej tě nezastavitelně sune dopředu. prostě paráda.

Dalmátské rapsódie.

minuli jsme národní park Krka a jeli na jih. skoro úplně na jih. přes Bosnu, protože jinak to nejde, pokud nechceš jet trajektem. na hranicích se nás ptali, jestli převážíme drogy. po patnácti kilometrech už jsme zase byli v Chorvatsku. jak daleko že je to do Dubrovniku? a ve kterým baráku se narodily postavy z Game of Thrones? nevím. shame, shame, shame. soukromá několikahodinová prohlídka vylidněnýho města, ve kterým si místní děti čutají s míčem a prohánějí se na kole tam, kde se touhle dobu kterejkoliv jinej rok procházejí davy dobře situovaných západních turistů, protože kdo příčetný by jinak trávil dovolenou někde, kde půllitr nijak zvlášť dobrýho piva stojí 10 euro. piva pro turisty. cena oproti ceně v baru pro místní nadsazená aspoň pětkrát. bez lidí byl Dubrovnik krásnej. historie fascinující, jak ta středo- a novověká, tak ta ze začátku devadesátek, nad kterou zůstává rozum stát. a díky který jsem pochopila, proč se místní ošívají při srovnání Dubrovniku s Budvou nebo s Kotorem, byť historicky tato města skutečně mají dost společného. a aktuálně minimálně všudypřítomné pouliční kočky.

Ston. městečíčko in the middle of nowhere na poloostrově Pelješac, nedaleko zátoky, ve který se pěstujou nejlepší ústřice na světě. neodolali jsme. ústřice k večeři, k nim sklenka pošipu, mňam. vinohrady všude. a furt nikde nikdo. a v místním supermarketu měli instantní droždí, půlkilový balení. to jsem tam nemohla nechat. polodenní výlet trajektem na ostrov Korčula, kde se podle Chorvatů možná narodil Marco Polo, byť Italové to popírají. tzv. rodný dům zavřený, muzeum taky. ještě že zmrzlinárna měla otevřeno a zevlování v přístavu a na pláži bylo taky možný. zpátky přes Bosnu a přes Omiš do Splitu.

Split se mi líbil. konečně město. město, který žije. přímořská promenáda Riva, pláž přímo ve městě. dýchající antika. skvělý ryby, skvělej servis, místní popík/jazzík jako podkres. křivolaký uličky, ve kterejch nikdy nevíš, kde seš a kde vylezeš. skvělá zelená meziválečná obytná čvrť hned vedle centra. a jako v celý jižní Dalmácii všudypřítomnej nápis Hajduk Split. obránce hranic. obránce hranic s Osmanskou říší. obránce hranic se Srbskem.

Trogir by se mi byl líbil nebýt kyselýho předraženýho kafe. Primošten byl příznivější. Šibenik fajn na jednu noc a půl dne. a pak už konečně Nin. slovenskej apartmán, písečná pláž v zálivu s teplou vodou (patrně od cachtajících se dětí), miloučký centrum města, skvělá pizza. Zadar na půl dne, docela fajn, ale až na zpívající nábřeží mi vlastně moc neutkvěl.

to ostrov Pag bylo jiný kafe. zrovna bylo pod mrakem a skoro bych řekla sychravo (nakolik může bejt v Chorvatsku v půlce června sychravo...). neutěšená, vysušená krajina. chladně působící eponymní hlavní město ostrova, nicméně s děsně sympatickým a výřečným člověkem, jehož job bylo pálení trávy v okolí památek. řemeslná sýrárna, zavřená nejlegendárnější párty pláž, ke který se snažily projet jenom auta s německejma spztkama a nekonečná fronta aut na trajekt, který se na něj všechny vešly. svižnej nájezd, svižnej sjezd. potopená německá válečná loď v zátoce Jablanac a Senj, kde jsme se naštěstí neubytovali.

Intermezzo: Rijeka. Fiume.

Rijeka se mi líbila moc. narodil se tam Ödön von Horváth. to město je faktickej, opravdickej melting pot plnej chorvatský, maďarský, italský, rakouský a jugoslávský historie. nákladní vlak jezdí prostě po ulici vedle aut. kotvěj tam obrovský jachty. maj tam skvělý burgery, craft beer a kavárny. a nedaleko pěkný pláže a letoviska rakouský k.u.k. honorace.

Istrijské rapsódie.

Chorvati jsou patrioti, kteří tvrdí, že nejkrásnější je zpravidla ten region, odkud pocházejí. nejinak lidé z Istrije. ti mimoistrijští nám již předem doporučili rozbít stan v Rovinj - a udělali dobře. Istrije je oproti Dalmácii značně (masově) turističtější, ale Rovinj je v tomto ohledu stále poměrně příjemné místo - v kontrastu třeba k Poreči. máš pocit, že všude slyšíš italštinu, potkáváš víc pizzerií a míň konob. víc těstovin a míň masa z grillu. míň kremšnit, ale furt skvělý kafe. malvazija. istrijským highlightem bylo kromě moře městečko Motovun, kde část života prožil Josef Ressel, vynálezce loďního šroubu. v Pule pak informace, že tam žil James Joyce, než se odstěhoval do Trieste.

návrat domů přes jezero Bled s poslení kremšnitou, tou podle slovinského receptu. přenocování u Salzburgu a pak domů, do Dojčlandu, kam díkybohu v mezičase taky dorazilo letní počasí.

23/06/2020 @ 23:12 | permalink | komentáře (0)