06/02/2010

Vysvětlovat, vysvětlovat, nic neskrývat, sem tam trochu kýče pro podbarvení atmosféry. Čtenář (zákazník) se totiž při konzumaci našeho produktu nechce namáhat. Měním názor na lokální zpravodajství. K pozitivnímu. Aneb o co je lepší chodit mezi lidi (kdyby se to dělalo...) než podávat zprávy o půtkách na parlamentní půdě, kde se den co den kdosi obviňuje ze zkorumpovanosti? Druhá věc je rozdávat tipy na co nejlepší strávení Valentýna v případě, že s tím pseudosvátkem nesouhlasím. Já idealista.

V češtině mi chybí slovo pretentious, přestože ono pozérský se tomu celkem blíží.

Zase se uzavírám do sebe. Nic se mě nedotýká - ani to dobré, ani to zlé. Nedojímám se. Nehnou se mnou hluboké lidské příběhy. Nebere mě divadýlko karnevalu. Jen vzpomínky. Jako hladově obejmout dokonalost, jež tě od sebe s jemnou, ale důraznou nonšalancí odstrčí a dí 'možná později' a v prostoru mezi tvýma důvěřivýma a jejíma přátelskýma očima se vznáší vědomí, že později nebude. Nikdy. Jít pak na disko mezi fiftýnky a cizince s holkou v outiftu jako Pretty woman a nechat si slzama stejkat černej oční mejkap po tvářích za tónů It must have been love.

Lucie @ 13:11 | permalink | komentáře (1)

03/02/2010

Po pěti měsících ukrutnýho flákání se, jsem se opět začlenila do pracovního procesu. Po pěti měsících postupný re-socializace, kdy jsem si kontinuálně přibírala další a další aktivity a povinnosti. Tu přítelování na e-mailu pro zahraniční studenty, tu doučování němčiny svědomitých studentů se strachem ze zkoušky. Po pěti měsících jsem se začlenila do pracovního procesu v německém kolektivu. A opět je to nekonečně poučná zkušenost. Opět se přesvědčuju o tom, jak je nemožné, abychom na určité věci nazírali stejně. Byli jsme socializovaní v jiném systému, byly v nás vkládány jiné hodnoty, jiné akcenty.

A pak jsem dva večery strávila hovory o zařizování bytů a zjistila, že k tomu nemám co říct. Třeba za čas... Taky jsem začala chápat důležitost pozice interní komunikace. Přečetla jsem parádní scénář. A večer co večer mám dilema, co dělat.

Lucie @ 22:24 | permalink | komentáře (0)

29/01/2010

Kromě toho, že moje generace už nežehlí, už se přes den, který tráví doma, ani nepřevléká z pyžama. Pak v něm (anebo v teplákách) chodí nejen do sámošky za rohem, ale i dál do města. Anebo na přednášky - jako studenti FTVS. Britské Tesco už nad tímto jevem vyjádřilo nelibost a vstup do prodejny ve spacím zakázalo.

Přihlížejíc pak debatě o shánění sponzorů na velkou studentskou akci v nejvíc posh klubu, přihlížejíc perfektním blondýnkám z ekonomky pohrávajícím si s posh mobilem - a v teplákách zastrčených do kozaček.

Kafíčkuju v kavárnách náležejících do nadnárodních korporací. Latte sem a latte tam. Stal se ze mě kafe-barbar. Kafíčkuju za ukrutný prachy - a stydím se.

Rozutíkáváme se do světa a sbíráme zkušenosti. Děkuji všem, že mohu přihlížet. A konstatovat, jak se různí naše motivace. Přestože CV-whore se stává už i ze mě. Povzdychuji si s Chomskym; abychom mohli vystudovat, nepotřebujeme přemýšlet, musíme akorát odpovídat nárokům systému. A chce-li systém, abychom dobrovolničili, abychom naší Gemeinschaft přinášeli contribution, děláme to. Musíme se vzepřít, jinak se stane standardem, že stáže nebudou ohodnocené. Tatínkovy peněženky a(nebo) noční šichty u Mekáče, toť naše zářná budoucnost.

Lucie @ 11:48 | permalink | komentáře (1)

22/01/2010

S Umbertem jsem se nesetkala, nicméně alespoň s jedním z jeho žáků. Studuju sémiotiku. To asi nevíš, co je, viď? Ale jó, možná tak ňák mlhavě tušim.

Nejfantastičtější domácí tortelloni. Vavřínový věnec pro absolventy. Elegance černé šály namísto kožešinky na kapuci. Chupito tequily s Italkou, co žije v Madridu a španělsky se tam naučila za dva tejdny. Prosciutto. Mortadella. Prodiho barák a Berlusconiho kanály. Vynikající kafe. Proto jsme takoví... tlustí. Kontrovala jsem. Město s nejdelším podloubím na světě. Katalogy cestovek a vybírání svatební cesty. Když to je těžký, když ty nejkrásnější pláže máme TADY. Rodinnost. A člověk, kterej se jmenoval Juan, ale nedokázal mluvit španělsky, aniž by se mu do toho necpala italština.

Probdělá noc. Něco jako jízda autobusem.

Lidi, kteří mi dávají pocit, že teďka mám být tady a že to, co dělám, má smysl. A pak jiní trpící syndromem českých 'umělců' (zaspali čas, kdy je ještě důstojné odejít). Těma se jen bavím.

Pozdně odpolední šlofíky. To bude zas nějaký psychosomatický tento. Jako obvykle. Jak mi řekl José, člověk se se sebou musí naučet zacházet. Pokus. Omyl. Pokus. ...

Lucie @ 20:18 | permalink | komentáře (0)

19/01/2010

Každý znovushledání provází vedle obrovský radosti sžírající smutek. Z pomíjivosti okamžiku spolu, kdy jde všechno ostatní stranou a všednodenní starosti mizí. Z vědomí, že to zase bude trvat měsíce (a to v lepším případě), než se znovu setkáme. Zjistila jsem, že je však důležitý plánovat - a je jedno, jak pošetilý se nápady na akce v budoucnosti můžou jevit. Podzimní Španělsko bylo zpočátku taky jen vtipem. Lednová Bologna visela ve vzduchu a až do posledních prosincových dní nebyla realizace jistá. Příští cíle? Červnová Praha? Letní Dortmund / Turecko / Řecko? Vzdálenější Mexiko / Ukrajina?

Zase se cejtim jako v září. Něco mi sebrali. Žiju mezi více světy. Ale hlavně ve svojí hlavě.

Lucie @ 16:37 | permalink | komentáře (3)